Červen 2014

Vzkaz

22. června 2014 v 20:20 | Rena |  můj deníček
Věci kolem mě se mění.
Měním se i já, docela.
A já nevím, jestli se toho mám děsit, nebo to přijmout a nechat to být...

https://24.media.tumblr.com/1dc3eb0a71cf3cb022c9c32f920cf25f/tumblr_n68q63zAE81taklxao2_r1_500.gif


V poslední době se mi stalo pár vážně skvělých věcí:
Například jsem byla v Anglii.


(ano, je to můj stín a moje bota. Jediný důkaz, že jsem tam opravdu byla. Na žádné jiné fotce totiž nejsem :D)

A kolo.

A ptáci na stromě.

A ne, opravdu sem nedám víc fotek, které by tu Anglii opravdu dokazovaly. :D


Další skvělá věc je, že jsem si tam opravdu koupila tohle.
Možná si vzpomenete, jak jsem o tom kdysi dávno básnila. Že to bude úplně první classic dvd, které si koupím. Článek.
Má to sice trochu jiný obal, ale no a co? :3
Jsem šťastná.

Ale když jsme odjížděli pryč, měla jsem pocit, jako by mi trhali srdce z těla: Chtěla jsem se skácet na palubu trajektu a umřít. Nějak takhle:

http://media.tumblr.com/2458802e296c791c86d44432bbe56113/tumblr_inline_mrn1jsrKn81qz4rgp.gif


Pak je tu jeden člověk. Začala jsem se ho totiž zase bát a nějak jsem ho přehlížela. A teď nevím, jak se k němu chovat, po tom týdnu pryč. Je to nějak těžké, vrátit se do starých kolejí. Myslím tím, ke starému životu.
Posledního půl roku jsem žila jen tím, že pojedu do ANGLIE. Byl to můj život a teď, když je po všem, nějak nevím, k čemu se zase upnout, co mám dělat, jak zase žít.

Vypadá to divně, takhle napsané, ale cítím se tak.

Mimochodem, mám čím dál větší pocit, že mě všichni nenávidí. Měla jsem ho vždycky, ale teď je to ještě horší. Vážně.
A jak se toho mám zbavit?


Asi abych zase šla.

Kdo ví, kdy se ozvu, možná až třeba na konci července.
Budu si číst tento měsíc starý článěk, všechno bude jinak a já si budu říkat: "Kdybych tenkrát věděla, co se stane. Haha."
Takže, má budoucí já, která si tyto řádky bude číst: (opravdu pochybuju, že je bude mezitím číst někdo jiný :D)
Žij, měj se hezky, napiš nějaký veselý článek, užívej si prázdnin, nemysli na problémy, kterých se bojíš a snaž se chovat k těm pár lidem hezky, když už jich je tak málo, ať jich neztratíš ještě víc. Doufám, že se učíš ty čtyři jazyky, které jsem dneska naplánovala a že děláš všechno pro tu jistou záležitost, že se jen tak nevzdáváš a teď ničeho nelituješ, protože víš, jak nerady přemýšlíme o budoucnosti a jak rády zapomínáme minulost. Doufám, že jsi nezapoměla Anglii, tu skvělou cestu a atmosféru a všechny ty zvláštní scény a vzpomínky na bojové období. Těch se drž, protože jestli budou nějaké další, to záleží na tobě.


Nuže, asi hodně štěstí.

Ps. Taky teď máš (máte?) ten úžasný pocit cestování časem, když to teď čteš (čtete?)
Toho se nikdy nezbavíme. :3

Rena.