Květen 2014

Čtrnáct a dva.

31. května 2014 v 21:57 | Rena |  můj deníček
Už zbývá jenom 14 dní a z toho jen dva nechutný pátky a já jdu zase psát článek se zarovnáním na střed :3

http://24.media.tumblr.com/4303829e2ee7acfccf592d2f0904ef18/tumblr_mt2l0drFGI1ru2cggo7_250.gif
(tento gif tu opravdu není náhodou :D)

Tak jo, nejdřív začneme nějakou písničkou a já vám napíšu, jak jsem se měla, ikdyž to sem teď nějak píšu pořád, takže... nemusíte to číst, vážně. :D


Tahle písnička je tak vystihující. Dnešní den neposlouchám nic jiného. Ale já to myslím vážně, posloucám ji pořád dokola, už ji umím snad nazpaměť a mám pocit, že jsem se zbláznila.

Tak jo, začnu tou nejdůležitější věcí, asi.
Proč vlastně píšu článek, když jsem se původně chtěla na blog zase úplně vykašlat, než bude potřeba přidat něco v červnu díky mému pravidlu "každý měsíc aspoň jeden článek"?
Důvod je jednoduchý. Dnes je totiž 31. a já už mám jen něco přes dvě hodiny, než skončí květen.
Byl to totiž takový začínající měsíc. Nevím.

Pamatujete, jak jsem vám psala o tom člověku, jak jsme spolu mělí jít do tý čajovny?
Nakonec jsme tam nešli. Ale i přesto jsem byla hrozně ráda, že se to skoro stalo a že jednoho dne třeba budu mít odvahu s tím člověkem mluvit.
No a co se ale nestalo o pár dní později?
Úplně se to bojím napsat. :D
Tento týden jsme byli venku třikrát.
Nikdy to nebylo nějak naplánovaný nebo tak, prostě jsme se po budově nějak... potkali a šli.
A já jsem s ním dokázala mluvit. Vážně. Umím mluvit! :D

Nějak tomu nemůžu uvěřit, protože se mi o tom tolikrát zdávalo a teď se to vážně... děje.
Život je zvláštní.

Taky mě teď ignoruje pár lidí, na kterých mi docela záleží, ikdyž to nedokážu dávat najevo.
Celkově teď, co se týče emocí, je všechno nějak... jiný.
Na moment se cítím šťastně a za chvilku bych nejradši zavraždila celou planetu. Třeba to přejde...


Taky jsem začala koukat na další dva seriály a zamilovala se do nového záporáčka. Je to takový chudáček :(

No nic, asi budu končit. Ještě půjdu něco číst a pak se budu muset podívat na nějaký předmět, ještě nevím jaký.
Dneska jsem celý den kromě poslouchání písničky výše psala čtenářský deník. Jenom mě to může zabrat celý den :)

Zjistila jsem, že je úplně úžasný zůstat polovinu noci vzhůru. T teď odjel na víkend pryč, takže mě nemůže kontrolovat. A já celou noc dělám věci, který ve dne nestíhám.
Dívám se na seriály, čtu, píšu, popřípadě se učím... A spánek mi zatím nechybí.
Proč vlastně spánek zabírá tolik hodin? Vždyť bez něj by člověk stíhal všechno.

Tak se tedy loučím. S dvanáctým Doctorem.

https://31.media.tumblr.com/d73f891002bd6dfdfe565cafef7eb9c8/tumblr_n61ro8TVeb1r5dfino1_500.gif
(ikdyž ten teaser trvá asi 15 sekund, je úplně úžasný. Dívám se na něj pořád. Už v srpnu, nemůžu se dočkat :33)

Rena T.

Už jenom dvacet sedm dní...

18. května 2014 v 16:51 | Rena |  můj deníček
A jedu do Anglie! :3
Už se nemůžu dočkat. Pomalu počítám i hodiny. A asi bych se mohla uklidnit.

https://24.media.tumblr.com/cac1426b2bad4e7a9de1ed8268d691e4/tumblr_n4ssy9HO5D1t8t3bno5_250.gif

Tak tedy ahoj :3
Už hodně dlouho jsem nanapsala žádný článek.
Stalo se totiž pár věcí a já to tak nějak pořád odkládala...
Tak například se před týdnem konal Animefest. Byla jsem tam, mám plakát s mým druhým manželem a celkově to nebylo tak špatné, jak jsem čekala. :3 Taky jsem myslela, že potom budu mít nějakou větší chuť na anime... No, možná byla tak deset minut, ale už je to zase pryč. Co se dá dělat. :K

K tomu všemu mám další dobrou zprávu. Už nepropadám z dějepisu! :3 Takže jestli všechno půjde dobře a já se náhodou nezhorším v němčině, matice, chemii či fyzice, tak nemám žádnou pětku a můžu v pokoji dožít tento školní rok. :) Přece jenom, už jen 27 dní budu chodit do té odporné budovy (a to ještě počítám víkendy :3) a čekají mě 2 měsíce klidu a částečné sovobody, než se bude zase všechno opakovat znovu.

Pamatujete si, jak jsem vám minule psala o tom člověku, který mi čím dál častěji píše první? No, problém je v tom, že se ho hrozně bojím. Jako... naživo. Já se totiž bojím všech lidí na zemi, už je to asi nějaký reflex nebo co, ale já mu nedokážu říct ani "ahoj." Takže vedle sebe ráno stojíme na zastávce, nepromluvíme ani slovo (stejně tak celý zbytek dne v budově) a odpoledne si píšeme já nevím, klidně pět hodin. Je to trochu děsivé, ale...
Občas kolem mě ráno proběhne a řekne "Dobré ráno", ale já se tak vyděsím, že než se na něco zmůžu, už je pryč. :D Ale já nechci, aby to tak bylo. Nechci se bát lidí. A tak jsem se rozhodla, že nejlepší bude léčba šokem. Ale jako... fakt velkým šokem.
A tak jsme se domluvili, že příští týden půjdeme do čajovny Já nevím, proč jsem na ten návrh napsala "Tak jo." Asi umřu.
Celý tři roky, co spolu chodíme do budovy, jsme spolu až na jednu malou výjimku nepromluvili ani slovo. A teď rovnou půjdeme... no. Asi jsem se už vážně zbláznila, nebo já nevím.

Strašně, strašně doufám, že ten člověk někdy nebude lézt intrnetem a ten blog tady neobjeví. Ne vážně, já bych radši umřela. Jde mě snadno vygooglovat? Doufám, že ne.


No, ještě tak přemýšlím, co bych mohla napsat.
Kdo ví, kdy se zase ozvu. Nějak nemám náladu, ani čas...

Protože těch záporných věcí taky příbývá. Věcí, které nejdou zrovna moc ovlivnit. Které nejdou zachránit, ani odložit.

Možná půjdu psát povídku.

Každopádně, vy se mějte hezky. Nemějte depresi a nebojte se lidí. :3

Loučí se s vámi člověk, který momentálně ani nemá sílu si jít udělat čaj a raději se půjde dívat na nějaký seriál, který mu doporučil ten nahoře zmíněny člověk a každý den se ptá, co na něj říká. Hm.

Ps. Jestli právě přemýšlíte, jakou jsem u psaní tohoto článku měla náladu, tak věřte, že se měnila s každým napsaným odstavcem a asi je to vážně hodně vidět. Ale tak co. :J

Ps2. To je snad poprvý, co píšu článek se zarovnáním na střed. To jsem ale zvědavá, jak divně to bude vypadat. :D