Tadadá, tádadá...

19. února 2014 v 18:13 | Rena |  můj deníček
Dneska je to přesně měsíc, co jsem se naposledy ozvala a věřte mi, nedělám to schválně. :L
Občas přemýšlím, proč tento blog vlastně ještě mám.
Vždyť v mém životě se vlastně vůbec nic neděje. A když myslím vůbec nic, myslím tím... vůbec nic.
(teď jsem asi půl hodiny ztrácela čas najitím nějakého skvělého a výstižného gifu, ale nic jsem nenašla, můžeme pokračovat)
Ale dnes jsou prázdniny, bohužel jarní a ve skutečnosti jen studijní volno, které ale studiem zatím úspěšně nenaplňuji. Ale už se mi staly dvě zvláštní a pro mě nevšední věci a tak jsem se rozhodla, že o nich napíšu. Trochu nevšedně. (to slovo jsem teď použila chválně, ne, že by mi docházela slovní zásoba, ikdyž... :D)
Připravte se na velmi dlouhé popisování. Všechno se vážně stalo. Doslova. Asi vás to nebude bavit.
První nevšední věc se mi stala v pondělí.
Zpráva na mobil od jednoho člověka:
"Přijdu v deset. Zazvoním na tebe."
*Odbije desátá*
*Jdu dolů*
*Na schodech potkávám zvláštního člověka. Celý v černém, drží velké desky a nerozhodně se rozhlíží kolem. Vrhnu na ní naštvaný pohled (ano, ní) a jdu dál.*
*Zaráží mě dokořán otevřené dveře domu (ale úplně dokořán. Jako takhle)*
*Vycházím ven a obě dveře zavírám. S levým křídlem trochu bojuju*
*Stojím venku, přemýšlím, čekám, rozhlížím se kolem, všímám si podivného dlouhého černého auta za rohem s kufrem pokrytým různými ornamenty*
*Ujmu jisté podezření a jdu k tomu autu. Slyším ale zabouchnutí dvěří (někdo do něj nastoupil) a vzápětí odjíždí. Se zděšením na boku čtu "Pohřební služba bla bla"*
Cože? V našem domě někdo umřel? Zase?
To už je tento rok druhý člověk. A za celý můj život třetí. (teda aspoň pokuď já sama vím) Je snad nás dům... prokletý? -_- No, stojí na té ulici už 116 let, tak bych se tomu ani nedivila, ale trochu mě to děsí. Ale určitě to muselo být z našeho domu. Jinak by to auto neparkovalo vedle něho. A otevřený dveře. A ten člověk na chodbě. Hm...
Každopádně ten člověk příšel až v 10:49. A já tam 49 minut stála. A on mi celou tu dobu neodpovídal na zprávy. No nezabili by jste ho za to? No.

Druhá nevšední věc (ikdyž už ne tak depresivní, spíš naopak) se mi stala dneska a v noci.
Začneme od té noci.
Úterý, 22:10 - *T přichází do pokoje*
"O půl dvanácté musíte jít spát."
Já a E: "Jasně."
T: "Myslím to vážně. Nebude tu žádný světlo. Jinak všechno zabavím."
Já a E: "Jistě."
*T vrhá naštvaný pohled (hlavně na mě) a odchází*
*Čas plyne a už je 23:30, Eliška jde spát, já chvíli čekám*
Já: "Muhehehe, jdu si číst o classic"
*Čtu si o classic, najednou je po půlnoci*
*Slyším děsivé otevření dvěří, T vítězoslavně vstupuje do pokoje*
T: "Muhahahahahaaaa! Načapal jsem tě! Věděl jsem to! Jak jsi to mohla udělat! Narušíš si spánkový režím! Odlož ten mobil na stůl! Už nikdy si ho neber do ruky! Hraj fér! Grrrrrrrrr!"
Já: *Mám sto chutí říct, že jsem každý den vzhůru minimálně do půl druhé už asi rok a půl a teď je teprve půlnoc*
"Není to tak, jak si myslíš."
T: *milion nadávek a řečí o tom, jak má vždycky pravdu a že už mám okamžitě jít spát, odchází*
Já: *stěžuju si Lokimu. Asi nějak takhle:*
"Už nikdy nepůjdu spát! Nenávidím lidi! Nenávidím svět! Nenávidím němčinu! Chci jít domů! Miluju číslo dvanáct! Můj život nemá smysl! Nikdy nepůjdu spát! Nenávidím bla bla a tak pořád dokola"
*takhle to pokračuje, najednou jsou čytři hodiny a já pořád nespím a ležím v posteli*
Já: "Tak jo, už bych mohla jít spát."
*Zdá se mi sen, jak mě honí lidé na dálku ovládaní obrovským klavírem, plná zděšení utíkám po České, ale nemůžu dál, protože mám na přechodu červenou (já jsem ve snech tak vzorná :3)*
Slyším hlas: "Eliško vstávej, už je půl deváté, musíme odcházet."
Já: *Ne, já ještě nechci do školy, nenávidím ji, proč, proč, proč?*
*Uvědomuju si, že jsou prázdniny a uklidněně spím dál*
*Jeden člověk po mě z toho obřího klavíru začne házet noty, už jsem jimi celá zahrabaná, cítím, že to je konec, zelená na přechodu furt nechce nacvaknout*
*silné zatřesení*
Zprvu neznámý hlas: "Dělej, vstávej, dole je nějaká holka a čeká na tebe, řekl jsem jí, že máš půlnoc."
*Pomalu se dostávám do reality, uvědomuju si obsah jeho slov, rychle i s peřinou vstávám a mířím k monitoru. V něm se nejistě rozhlíží A. (stejný člověk, jako z první nevšední věci, co jsem na něho tak dlouho čekala*
Já: "Haló?"
A: "Ahoj R, zapomněla jsi snad, jak jsme se v pondělí domlouvaly, že u vás ve středu v devět zazvoním?"
Já: "No, já si myslela, že to nebylo vážné, že mi napíšeš včera a tak se nestalo, tak jsem na to nějak..."
*trapné ticho, celá rodina stojí za rohem a napjatě poslouchá*
Já: "Tak počkej, jdu dolů."
*Následuje moje nejrychlejší nachystání v historii. Popadnu první oblečení, které uvidím (takže kalhoty a mikinu, které se k sobě absolutně nehodí), obleču se, beru si hřeben, bundu a boty a vyrážím dolů*
Dole:
*Otevírám dveře*
Já: "Ahoj."
A: "Ahoj."
*Ujdeme pár kroků*
Já: "Nechceš jít nahoru? Je tam bordel."
A: "Tak jo."

Nahoře se událo všechno možné, ale já si první polovinu z toho vůbec nepamatuju. Spala jsem. Ale měla jsem čtyři čaje a možná i chleba. Nevím s čím.
A se začala zajímat o můj plakát. Vypadá přesně takhle. Povídala jsem ji o Doctorovi a Classic. A se rozhodla, že se chce dívat. K dispozici byl můj box set. Pustily jsme si první tři díly. (s devátým, anglickými titulkami, skvělou kvalitou a s čajem) (souvětí nepoužívám schválně, muhehe)
U prvního dílu jsem si pomalu začínala uvědomovat, co se to vlastně děje. Až tady jsem začala být vzhůru, více méně.
*Skončil třetí díl.*
Já: "Tak co?"
A: "Úžasný! Líbí se mi to! Chci vidět víc! Aaaaaaa!
Já: "Aaaaaaaaaaaaaaaaa!"
Bohužel pak přišla celá rodina a já musela A zachránit, tak jsme šly ven. A mi koupila párek v rohlíku, prý za ty litry čaje, co jsem jí doma dávala. (vážně? Moc si to nepamatuju, pomoc)
Prošly jsme kolem hotelu, kde se odehrával Whocon. Trochu jsem nad tím šílela, A to chápala.
Pak A zavolal její T, že už musí jet okamžitě domů. To jsem zase chápala já. Tak jsme se rozloučily a já šla domů.Konec příběhu. :3 Pravdivého příběhu. Ikdyž jsem vynechala pár detailů.

Muhehe.
Krásné období.
Zítra možná jedu do Vídně, ale nikam nechci. Nelíbí se mi, že už bude čtvrtek. :(
Tak zatím ahoj. Jdu se dívat na Classic :)
R, co se asi zase nějakou dobu neozve.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Death the Horo/Cheko-chan Death the Horo/Cheko-chan | E-mail | Web | 20. února 2014 v 18:32 | Reagovat

Někdy se nic něděje půl roku a pak máš plno událostí ve dvou dnech :-D

2 He-who-must-not-be-named He-who-must-not-be-named | 21. února 2014 v 23:11 | Reagovat

Huh, vždycky mám takovou intuici, že jsi určitě napsala článek. A vždycky se trefím.

"Myslím to vážně. Nebude tu žádný světlo. Jinak všechno zabavím". Já se z toho T vážně zblázním :DDDDDDDD Přece taky taková nebudu na starý kolena. A jestli budu, uf, chudák Liam. No nic.
"Tak jo", to bys nevěřila, jak se u těch tvých článků bavím :D (i když to vůbec není vtipný, vždyť já vím).

A píšu ti komentář. Aspoň trochu mi to připomíná ty "starý časy", který už...nejen, že si nepamatuju, ale mám i pocit, že se nic z toho snad nikdy nestalo. Je to vážně tak dávno? ...

Pak mám takovou otázku. Prosím, řekni mi, že nemyslíš toho A člověka, co myslím já. Prosím. (Achjo, zrovna se mi udělalo špatně - jako...vážně, nevím proč :( ).
Napsala bych toho ještě spoustu, ale...je to ten člověk? Jo? Já umřu očekáváním, než mi to někdy za sto let řekneš :X Pomoc.

Tak...teda nic. Promiň za ten...komentář? Ach Jo.

3 Luka-Rukia Luka-Rukia | 2. března 2014 v 22:13 | Reagovat

Ha! Tohle jsou mé osobní údaje! :D Žádám pokutu 100 000 Korun. Hahahahahaha.

A teď vážně. Taky mě to naštvalo. Hlavně to, že T na tebe mluvil tak nahlas, že jste mě vzbudili D:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama