Únor 2014

Jablko.

28. února 2014 v 21:13 | Rena |  Ostatní
Ahoj :)
To už se dlouho nestalo, tři články v jednom měsíci a dva z nich dokonce den po sobě.
Ale když já... je to jakobych dostala novou chuť do života :) (nebo spíš do blogování)
Takže! Důvody, proč jsem se rozhodla napsat další článek, ikdyž u předchozího nemám ani jeden komentář:
Změnila jsem design.
Předchozí tu byl moc dlouho, a ikdyž se tady ten tématem zas tak moc neliší, obsahuje spoustu věcí, které mě poslední dobou vystihují. Clara je moje oblíbená společnice, aspoň co se týče obnovených sérií. Má úžasné jméno. Clara Oswin Oswald. Vážně, úžasné.
Takhle scéna se mi taky líbí a obrázek ještě víc, akorát jsem musela přeškrtnout to "I am human". Vzhledem k tomu, že lidi nenávidím to není zrovna nejvhodnější nadpis a Oswin v tom díle taky nebyla zrovna dvakrát člověk, takže to vůbec nevadí :)
A k tomu pozadí... Je to vlastně z úplně prvního openingu Doctora vůbec a já nad ním vždycky umírám. Miluju ho. A Clara vlastně byla úplně všude, takže se zase nemůže říct, že by to s ní vůůůbec nesouviselo. Tak :3
Jediné, co teď tak sleduju je právě Classic. Bohužel jsem se právě dostala k těm epizodám, které jsou kompletně a asi i navěky ztracené, takže to jde trochu pomaleji, ale nevadí mi to. Každou neděli pak vychází nový seriál od BBC The Musketeers, na který se dívám, co si budeme povídat hlavně kvůli Capaldimu, který hraje naprosto dokonalého záporáka, který se nebojí obětovat kohokoliv a skvěle manipuluje s kýmkoli. (co je to zase za divnou větu -_-) A ten hlas! No, opravdu se na něj těším v osmé sérii DW. Dvanáctý Doctor, moje nejoblíbenější číslo, myslím, že mi to dá důvod přežít podzim.
Občas koukám na nový Glee, který teď taky vychází, ale nějak už to není ono. Myslím ten děj, písničky bych mohla poslouchat pořád. A navíc mi tam někdo chybí.
A k tomu si občas stáhnu Supernatural, což je ale pořád první série, takže se bojím. Pomoc.
A to je tak všechno, co se sledování týče. Jo, ještě vlastně Lost, to mám stáhnutý, ale pořád jsem se nedostala k dalším dílům.

No, radši už přestanu mluvit o něčem, co vás vůbec nezajímá a dám sem jedno úžasné video, na které se musíte podívat. Je to takový trailer na první sérii Classic a já si ho hned zamilovala. Hned mám chuť jít koukat (ikdyž já už jsem u série třetí :3) a taky se mi tu líbila nejvíc ta parta. Prostě Doctor, Suzan, Barbara a Ian... Oni byli první a spolu naprosto úžasní. A Vicky, která přišla po Suzan, tu jsem si oblíbila ještě víc. Ale pak začali všichni odcházet... Chjo.
A první Doctor je pro mě jeden z nejlepších. Má hrozně uklidňující hlas, pořád všechny oslovuje "My dear..." Klidně bych s ním cestovala :) A navíc se jmenuje William a je kozoroh.
A další polus tohoto videa je, že je v něm můj třetí manžel <33 (fakt jsem si to nemohla odpustit)
Tak se bavte a stáhněte si classic.
Vaše R. R. L. CH.







Ps. Název článku je proto, protože jsem na jablko právě teď dostala chuť. Jako teď, po dopsání tohoto článku. :)
Asi zkusím nějaký najít. Naše kuchyň je asi větší zevnitř.

Zasněžená krajina a pár dalších poznatků

27. února 2014 v 22:28 | Rena R. |  moje výtvory
Ahoj!
ještě před tím, než se s vámi podělím o mé úžasné zážitky (z mých skvělých a nikdy se neopakujícch dn- no dobře, už toho nechám) tak se musíte podívat na tohle video.
Protože čtvrtý Doctor, Classic a protože už jsem si konečně všechno ujasnila. Už vím všechny mé manžele, nejoblíbenější lidi a dokonce už i Doctory. <3
A ta písnička. Musím ji poslouchat pořád dokola. Kdykoliv. Ach.


A teď dám celý článek, protože sem přidám pár fotek.
:) To už tu dlouho nebylo. Celý článek.

Tadadá, tádadá...

19. února 2014 v 18:13 | Rena |  můj deníček
Dneska je to přesně měsíc, co jsem se naposledy ozvala a věřte mi, nedělám to schválně. :L
Občas přemýšlím, proč tento blog vlastně ještě mám.
Vždyť v mém životě se vlastně vůbec nic neděje. A když myslím vůbec nic, myslím tím... vůbec nic.
(teď jsem asi půl hodiny ztrácela čas najitím nějakého skvělého a výstižného gifu, ale nic jsem nenašla, můžeme pokračovat)
Ale dnes jsou prázdniny, bohužel jarní a ve skutečnosti jen studijní volno, které ale studiem zatím úspěšně nenaplňuji. Ale už se mi staly dvě zvláštní a pro mě nevšední věci a tak jsem se rozhodla, že o nich napíšu. Trochu nevšedně. (to slovo jsem teď použila chválně, ne, že by mi docházela slovní zásoba, ikdyž... :D)
Připravte se na velmi dlouhé popisování. Všechno se vážně stalo. Doslova. Asi vás to nebude bavit.
První nevšední věc se mi stala v pondělí.
Zpráva na mobil od jednoho člověka:
"Přijdu v deset. Zazvoním na tebe."
*Odbije desátá*
*Jdu dolů*
*Na schodech potkávám zvláštního člověka. Celý v černém, drží velké desky a nerozhodně se rozhlíží kolem. Vrhnu na ní naštvaný pohled (ano, ní) a jdu dál.*
*Zaráží mě dokořán otevřené dveře domu (ale úplně dokořán. Jako takhle)*
*Vycházím ven a obě dveře zavírám. S levým křídlem trochu bojuju*
*Stojím venku, přemýšlím, čekám, rozhlížím se kolem, všímám si podivného dlouhého černého auta za rohem s kufrem pokrytým různými ornamenty*
*Ujmu jisté podezření a jdu k tomu autu. Slyším ale zabouchnutí dvěří (někdo do něj nastoupil) a vzápětí odjíždí. Se zděšením na boku čtu "Pohřební služba bla bla"*
Cože? V našem domě někdo umřel? Zase?
To už je tento rok druhý člověk. A za celý můj život třetí. (teda aspoň pokuď já sama vím) Je snad nás dům... prokletý? -_- No, stojí na té ulici už 116 let, tak bych se tomu ani nedivila, ale trochu mě to děsí. Ale určitě to muselo být z našeho domu. Jinak by to auto neparkovalo vedle něho. A otevřený dveře. A ten člověk na chodbě. Hm...
Každopádně ten člověk příšel až v 10:49. A já tam 49 minut stála. A on mi celou tu dobu neodpovídal na zprávy. No nezabili by jste ho za to? No.

Druhá nevšední věc (ikdyž už ne tak depresivní, spíš naopak) se mi stala dneska a v noci.
Začneme od té noci.
Úterý, 22:10 - *T přichází do pokoje*
"O půl dvanácté musíte jít spát."
Já a E: "Jasně."
T: "Myslím to vážně. Nebude tu žádný světlo. Jinak všechno zabavím."
Já a E: "Jistě."
*T vrhá naštvaný pohled (hlavně na mě) a odchází*
*Čas plyne a už je 23:30, Eliška jde spát, já chvíli čekám*
Já: "Muhehehe, jdu si číst o classic"
*Čtu si o classic, najednou je po půlnoci*
*Slyším děsivé otevření dvěří, T vítězoslavně vstupuje do pokoje*
T: "Muhahahahahaaaa! Načapal jsem tě! Věděl jsem to! Jak jsi to mohla udělat! Narušíš si spánkový režím! Odlož ten mobil na stůl! Už nikdy si ho neber do ruky! Hraj fér! Grrrrrrrrr!"
Já: *Mám sto chutí říct, že jsem každý den vzhůru minimálně do půl druhé už asi rok a půl a teď je teprve půlnoc*
"Není to tak, jak si myslíš."
T: *milion nadávek a řečí o tom, jak má vždycky pravdu a že už mám okamžitě jít spát, odchází*
Já: *stěžuju si Lokimu. Asi nějak takhle:*
"Už nikdy nepůjdu spát! Nenávidím lidi! Nenávidím svět! Nenávidím němčinu! Chci jít domů! Miluju číslo dvanáct! Můj život nemá smysl! Nikdy nepůjdu spát! Nenávidím bla bla a tak pořád dokola"
*takhle to pokračuje, najednou jsou čytři hodiny a já pořád nespím a ležím v posteli*
Já: "Tak jo, už bych mohla jít spát."
*Zdá se mi sen, jak mě honí lidé na dálku ovládaní obrovským klavírem, plná zděšení utíkám po České, ale nemůžu dál, protože mám na přechodu červenou (já jsem ve snech tak vzorná :3)*
Slyším hlas: "Eliško vstávej, už je půl deváté, musíme odcházet."
Já: *Ne, já ještě nechci do školy, nenávidím ji, proč, proč, proč?*
*Uvědomuju si, že jsou prázdniny a uklidněně spím dál*
*Jeden člověk po mě z toho obřího klavíru začne házet noty, už jsem jimi celá zahrabaná, cítím, že to je konec, zelená na přechodu furt nechce nacvaknout*
*silné zatřesení*
Zprvu neznámý hlas: "Dělej, vstávej, dole je nějaká holka a čeká na tebe, řekl jsem jí, že máš půlnoc."
*Pomalu se dostávám do reality, uvědomuju si obsah jeho slov, rychle i s peřinou vstávám a mířím k monitoru. V něm se nejistě rozhlíží A. (stejný člověk, jako z první nevšední věci, co jsem na něho tak dlouho čekala*
Já: "Haló?"
A: "Ahoj R, zapomněla jsi snad, jak jsme se v pondělí domlouvaly, že u vás ve středu v devět zazvoním?"
Já: "No, já si myslela, že to nebylo vážné, že mi napíšeš včera a tak se nestalo, tak jsem na to nějak..."
*trapné ticho, celá rodina stojí za rohem a napjatě poslouchá*
Já: "Tak počkej, jdu dolů."
*Následuje moje nejrychlejší nachystání v historii. Popadnu první oblečení, které uvidím (takže kalhoty a mikinu, které se k sobě absolutně nehodí), obleču se, beru si hřeben, bundu a boty a vyrážím dolů*
Dole:
*Otevírám dveře*
Já: "Ahoj."
A: "Ahoj."
*Ujdeme pár kroků*
Já: "Nechceš jít nahoru? Je tam bordel."
A: "Tak jo."

Nahoře se událo všechno možné, ale já si první polovinu z toho vůbec nepamatuju. Spala jsem. Ale měla jsem čtyři čaje a možná i chleba. Nevím s čím.
A se začala zajímat o můj plakát. Vypadá přesně takhle. Povídala jsem ji o Doctorovi a Classic. A se rozhodla, že se chce dívat. K dispozici byl můj box set. Pustily jsme si první tři díly. (s devátým, anglickými titulkami, skvělou kvalitou a s čajem) (souvětí nepoužívám schválně, muhehe)
U prvního dílu jsem si pomalu začínala uvědomovat, co se to vlastně děje. Až tady jsem začala být vzhůru, více méně.
*Skončil třetí díl.*
Já: "Tak co?"
A: "Úžasný! Líbí se mi to! Chci vidět víc! Aaaaaaa!
Já: "Aaaaaaaaaaaaaaaaa!"
Bohužel pak přišla celá rodina a já musela A zachránit, tak jsme šly ven. A mi koupila párek v rohlíku, prý za ty litry čaje, co jsem jí doma dávala. (vážně? Moc si to nepamatuju, pomoc)
Prošly jsme kolem hotelu, kde se odehrával Whocon. Trochu jsem nad tím šílela, A to chápala.
Pak A zavolal její T, že už musí jet okamžitě domů. To jsem zase chápala já. Tak jsme se rozloučily a já šla domů.Konec příběhu. :3 Pravdivého příběhu. Ikdyž jsem vynechala pár detailů.

Muhehe.
Krásné období.
Zítra možná jedu do Vídně, ale nikam nechci. Nelíbí se mi, že už bude čtvrtek. :(
Tak zatím ahoj. Jdu se dívat na Classic :)
R, co se asi zase nějakou dobu neozve.