Listopad 2012

Day 10: Oblíbený ending

28. listopadu 2012 v 19:14 | Rena
Je pravda, že nemám nejoblíbenější ending. Ale pár oblíbených by se tu našlo, např.:


Po pátem poslechnutí jsem si tu písničku stáhla a jedno období ji poslouchala pořád dokola. Gravitation je mé úplně první shonen ai anime... na něj prostě nesmím zapomenout :3 (navíc Yuki je úplně úžasný a v manze je tak roztomilej :3)

No a taky nesmím zapomenout na mé milované KHR.

5. ending. A víte proč? Protože ho zpívají Takashi Kondo a Toshinobu Iida. Aneb dábeři Hibariho a Mukura. :33

Mám ráda endingy s deštěm a kde jsou všichni smutní :D Ikdyž na konci už nejsou, ale to je jedno. Ta Chrome to tam kazí, ale jinak je to hrozně pěknej ending :3 (sedmej myslím)


No dobře, v originále tenhle ending zpívá někdo jiný, ale hnusně. Toto je verze od Ohyami Takanoriho a Toyonagi Toshiyukiho aneb dabérů Byakurana a Shouichiho. Že se jejich hlasy k sobě úplně hodí? A že je ta písnička hrozně roztomilá? A že je to úžasný, že něco zpívají spolu? A že... ehmm, raději už budu mlčet.

No určitě až tenhle článek zveřejním, tak si vzpomenu na další endingy co bych sem mohla dát, ale to už je jedno. A teď mě omluvte, jdu se dívat na Rebocony. :3

Ps. Vím, že se poslední dobou moc neozvývám, ale škola je silný a zle zlý nepřítel a jashinužel v poslední době vyhrává. -__-

Day 09: První anime

19. listopadu 2012 v 17:41 | Rena
Pamatuju si to, jako kdyby to bylo včera. Bylo mi tehdy asi sedm, když jsem v televizi zahlédla mé první anime. Polodémon v červeném oblečení s psíma ušima ohánějící se velkým tlustým mečem po obří fialové housence a křičící u toho nějakým podivným jazykem. Inuyasha.

http://www.sip2ps.com/sourcefile/0/0/58/58616.jpg

Tehdy jsem vůbec netušila, že ten podivný jazyk je japonština a že se v ten moment dívám na anime, které mě bude celý zbytek života provázet. Začala jsem se dívat každý den a po té co jsem objevila Yu Yu Hakusho, Kaleido Star a Slayers už to jelo (že je to anime, jsem se dozvěděla až při sledování Kaleido Star, otaku jsem se stala asi při koukání na Slayers a hned vzápětí Kiddy Grade). Docela mě mrzí, že jsem Inuyashu nikdy nedokoukala. Ale až bude čas, musím to napravit, byla by hrozná škoda nedokoukat své první anime :3
A jaké bylo vlastně vaše první anime? :)

Akicon 2012

14. listopadu 2012 v 18:19 | Rena |  můj deníček

Je to zvláštní, ale když si tak zpětně vzpomínám na Akicon, jediný co si pořádně pamatuju je Loki, Rebocony, metro a kanál. Říkáte si, co mají tyhle slova s Akiconem společného? Taky o tom přemýšlím.
V pátek jsem všechny hodiny prospala. Dokonce informatikářka řekla, že mluvit sice nesmíme, ale spát můžeme (dívala se u toho na mě, protože nikdo jiný zrovna ve třídě nespal) a tak jsem si to vzala k srdci a s klidným svědomím spala dál. Po škole jsem počkala na Tinu a mohly jsme vyrazit. Doma jsme vlastně ještě čekaly na tátu a až po hodině i se sestrou jsme konečně vyjeli. Cesta byla krátká, jenom dvě hodiny, takže jsem stihla slyšet jen jednu písničku (většinu cesty jsme se totiž bavili, jedli, či jen tak přemýšleli). Pár ulic před KC zahradou kolem nás projelo auto, které mělo ve značce čísla 6918. A bylo bílé. Taková děsivá náhoda. Po menším zdržení s parkováním a koukáním na místní domorodce (táta tímto pojmem pravděpodobně myslel místní obyvatele) jsme konečně došli do areálu a setkali se s ostatními otaku. Teď si nějak nepamatuju, co bylo dál. Jo, potkala jsem Lillit a za pár okamžiků i Skullku s naprosto dokonalým cosplayem Shizuki. Její značka se okamžitě stala středem pozornosti, protože si ji půjčil Naruto, který se znal se všemi a za chvíli už ho honil Hibari. A bylo to vážně jedno z nejlepších cosplay a roleplayingů Hibariho, co jsem kdy viděla *.* Eliška se mezitím potkala s Chachamaru a někam zmizely. My tři jsme se tedy začaly potulovat po okolí a hledat nějakou vhodnou oběť stalkingu. Brzy jsme si každá tu svoji našli, ale raději sem nebudu psát, o koho se jednalo, ještě by si tohle mohli přečíst. Nejlepší bylo, když se nám naše oběť ztratila, protože ta úžasná hláška "Nemáte tu někdo ……. navíc?" "Myslíš navíc, nebo na VÍC?" se jen tak nezapomene :D. Při našem "nenápadném" sledování a neúspěšném pokoušení dostat se do malého sálu jsme narazily na Tin. Moc jí to slušelo a já jsem hrozně šťastná, že jsem ji mohla potkat :3 Pak jsme s Lillit utekly chudince Skullce ven, kde jsme se otužovaly, hubly a pozorovaly značky aut. Jashinužel tam myslím žádné krásné číslo nebylo. Pozorování, sledování, utíkání a hubnutí se pořád opakovalo až do desíti večer, kdy jsme se konečně rozhodly jít na nějakou přednášku. Yaoi, která jste (raději) zapomněli byl náš první bod programu. To jsme to ale pěkně začaly, co? :D Přednáška se mi líbila, nejen z jednoho nejmenovaného důvodu :D. Po skončení přednášky jsem s Lillit vyrazila k ní domů, kde jsem měla spát. A má historicky první jízda metrem, hurá! A jelikož se mi nějak nepodařilo poslat sms zprávu, byla má historicky první jízda metrem na černo. Kufufu. U Lillit doma to bylo úžasný. Nejen díky tomu nejroztomilejšímu plyšáku Mukura, co jsem kdy viděla (hned jsem si ho taky přivlastnila a až do neděle ho nedala z ruky) ale taky díky dokonale chaotickému a přitom útulnému pokoji. Ještě ten večer (no spíš půlnoc) jsme se podívaly na Avengers. A můj názor? Loki :333. On je tak úžasný. Tak dokonale zlý. Má tak roztomilé cíle, úžasné hlášky a vůbec je to nepochopený chudáček (určitě je to vodnář) :3. Celý život vyrůstal ve stínu "dokonalého" bratra. A teď chce ovládnout svět. A ten jeho vzhled :3. A ta jeho krutost a touha po pokoře lidí a… no není on ta nejroztomilejší postava z celýho filmu? A hádejte, jak chudáček skončí. Ne,raději nebudu spoilerovat, když řeknu, že je chudáček, musí vám to stačit. A víte co? Nenávidím superhrdiny.
V sobotu začínají mé vzpomínky u převlékání se do cosplaye Chii z anime Chobits. Mé první zkušenosti s parukou jsou hrozné. Myslím, že se odteď budu vyhýbat parukám, co to jen jde. Za divných pohledů "domorodců" v metru a v šalině tramvaji jsme se konečně dostaly ke KC zahradě. Cestou jsme narazily na jednu milou otaku z Brna, kterou jsem už znala z loňského Halloween Otaku srazu. Chvilku jsme bloudily okolím, našly jsme Skullku (nebo ona našla nás? To si nepamatuju) a vydaly se do velkého sálu na promítání Evangelion. Když už to konečně vypadalo, že se tam objeví nějaký zajímavý záporák, tak film skončil. Rozhodly jsme se, že v tom sálu zůstaneme minimálně ještě 4 hodiny, což se nám taky povedlo. Viděly jsme dokonalou přednášku Typologii bishíků (byla pravdivá, až na to, že… mě by antihrdinové nezabili, mě ne!), Japonské stereotypy v americké kinematografii (konečně něco originálního :3) a nakonec Přednáška psaná na oprátce, u které jsme se opravdu pobavily :D. Po jejím skončením už jsme nevydržely sedět a tak jsme vyrazily ven. Nějak si napamatuju, co jsme dělaly. Každopádně jsme se ocitly u stánků s věcmi a já si koupila tu nejkrásnější placku s Mukurem a ten nejnádhernější plakát s Hibarim a Mukurem. A taky mangu Líbání zakázáno, ale to už není tak důležité, jako ty předchozí dvě věci. To byla úleva, když jsem si konečně mohla sundat tu hroznou paruku. Ten den jsme z Akiconu odcházely dřív, nějak nás ten zbytek programu nezaujal. Navíc s Lillit jsme měly důležitější věci na práci… Například koukání na Rebocony. Ale ještě před nimi jsme se šly najíst do Asijského bistra. Ano, čtete dobře, normální lidi chodí do Mekáče či KFC, ale já s Lillit chodíme na nudle do Asijského bistra! A náhodou to bylo výborný :3 Cestou jsme si vykládala o chudáčcích záporácích, Byakuranovi a KHR párech. Konečně jsem si o těchto tématech mohla s někým popovídat naživo :3. O Reboconech bych tu mohla psát ještě 4 hodiny, ale ve zkratce: nic úžasnějšího, vtipnějšího a roztomilejšího jsem v životě neviděla :33. Rebocony nám zabraly několik hodin, zbytek noci jsme spaly, nebo si povídaly o našich úžasných plánech, jak se potkáme s účinkujícími v Reboconech a jak budeme v Millefiore vydávat časopis o jehož obsahu tu raději pomlčím.
Nedělní ráno bylo smutné, protože jsem si musela sbalit všechny věci a rozloučit se s plyšáčkem Mukura. Navíc jsme ještě zaspaly a na Akicon jsme přišly akorát na zakončení. Trochu mě to mrzelo, ale o nic tak skvělého jsem určitě nepřišla. V rychlosti jsem se musela s mými dvěma nejlepšími kamarádkami rozloučit a než jsem se nadála, projížděli jsme kolem cedule s nápisem Brno.
Ten víkend uběhl neuvěřitelně rychle. Nemůžu uvěřit, že už je to za mnou a že něco podobného bude až za půl roku. Vydržím to vůbec? Každopádně jsem hrozně šťastná, že jsem tam mohla být a užít si jedny z nejlepších dnů v roce :3
A teď mě omluvte, jdu přepisovat chemii a číst Homestuck.

Durarara!!

7. listopadu 2012 v 10:00 | Rena

recenze
xxx
xxx
xxx

Záhady, či náhody mého života

5. listopadu 2012 v 23:33 | Rena |  můj deníček
Já bych to ani nenazvala záhady. Prostě zajímavé okamžiky, kdy se člověk na chvilku zastaví a přemýšlí nad podivnými okolnostmi situace.
Před několika lety, když mi bylo asi 12 se stala taková zajímavá příhoda. Procházela jsem sama Špalíčkem, když ke mě najednou přišel asi o rok mladší kluk a pozdravil mě. Překvapeně jsem se na něj podívala, protože jsem ho v životě neviděla. Zeptala jsem se ho, odkud mě zná. Odpověděl, že chodí do Špalíčku pořád a že sem často chodím se sestrou. Všechno mi to připadalo tak... zvláštní. Asi ještě měsíc od té události jsem do Špalíčku chodila každý den, nekolikrát ho procházela a toho kluka hledala. Ale už nikdy jsem ho nepotkala.
Několikrát se mi stane, že něco vidím ve snu, nebo mám nějaké tušení a ono se to vyplní. Třeba nastoupím do šaliny a mám silné tušení revizora. Sotva si to pomyslím, on vážně přijde. Na tom není nic moc zvláštního, spousta lidem se tohle stává, ale mě to přece jenom tak nějak... fascinuje.
Asi před dvěma týdny jsem šla pěšky domů. Už byla tma, mě byla zima a tak nějak jsem nevnímala (jako vždycky) dění kolem sebe. U přechodu jsem uviděla takovýho zvláštního kluka. Připadal mi takový... divný, vypadal trochu jako bezdomovec a já si ještě říkala, že bych s ním nechtěla mít nic společnýho. Rychle jsem se tedy vydala na druhou stranu silnice, když jsem uslyšela hlasité křiknutí "Pozor, šalina!". Rychle jsem zastavila a udělala několik kroků dozadu. A v tu ranu přede mnou projela šalina. On mi vlastně zachránil život, když se to tak vezme. Možná na tom nevidíte nic zvláštního, ale já měla v tu chvíli takový... smutný pocit. Už nikdy nebudu odsuzovat lidi, dokud je opravdu nepoznám. Ten kluk pak zamířil do nějaký temný uličky k dalším dvěma klukům a společně někam odešli. A já mu ani nestihla poděkovat.
Už asi od srpna chodím každý den ze školy pěšky. Ale nejdu kolem silnice, tato cesta je moc krátká a taky hlučná díky autům a šalinám. Raději chodím obklikou kolem Svratky a pak složitě do nějakých ulic, které vůbec neznám. Pak se takovou dlouhou ulicí dostanu až ke křižovatce, odkud už cestu k domu vždycky najdu. Asi před třemi týdny jsem v té dlouhé ulici uviděla kluka, co se hrozně, ale hrozně moc podobal Shouichimu. Měl vlasy v takovém rudém odstínu a úplně stejné brýle. Dokonce i výškou a výrazem v tváři mu odpovídal. Stál opřený o zeď jednoho z domů. Když jsem prošla kolem něj, zvedl hlavu a usmál se na mě. Zbytek cesty domů jsem na to pořád musela myslet. On vážně vypal jako Shouichi. Zajímalo by mě, co dělal v takové osamělé uličce. Jaký má asi hlas. Je mu podobný i povahově? Asi mi nebudete věřit, ale minulý týden jsem ho viděla znovu. Tentokrát na stejný ulici, jako je náš dům. Zrovna skládal krabice do velkého bílého auta. A zase, když jsem kolem prošla se na mě podíval, temtokrát takovým zkoumavým pohledem. Připadala jsem si blbě, takže jsem rychle odběhla, ale ještě jsem stihla přečíst černý nápis na tom autě. A nejradši bych se zastřelila, protože já si na ten nápis nemůžu vzpomenout. A dokonce jsem si ani nezpamatovala značku. To je vážně smutný. Od té doby už jsem ho neviděla. Což mě mrzí a doufám, že to nedopadne jako s tím klukem v minulosti. Vždycky, když jsem venku se dívám po tom bílém autě s černým nápisem. Dokonce jsem kvůli tomu byla dneska asi hodinu a půl venku a jak blbá procházela ulice, kde by podle mých odhadů mohl být :"D. Ale nic jsem nenašla. Jen jsem se byla znovu podívat k tomu domu, kde jsem ho viděla poprvé. A teď už mi asi vůbec nebudete věřit- ten dům má číslo 69. Ano, čekala jsem spíš 51, ale i tak je to zvláštní.
A taky už vím, jak se cítí člověk, kterého někdo proti jeho vůli unese a pak ho škrtí. Moje spolužačky to zřejmě braly jako srandu, když mě škrtily šátkem, až jsem skoro nemohla dýchat a když mě donutily nasednout do šaliny a jet s nima několik zastávek, než se mi konečně podařilo se vykroutit a utéct. A teď si zase hrají na kamarádky. Vždycky jsem jim všechno odpouštěla. Ale tohle přehnaly. Tohle jim už jen tak vážně neodpustím.
No, už raději půjdu spát, zítra mě čeká spoustu práce a za 4 dny je Akicon, kterého se hrozně bojím.
Tak se zatím mějte, lépe než já.
Rena Rokudo

Day 08: Tvoje anime láska.

1. listopadu 2012 v 22:33 | Rena
Asi nejjednodušší otázka ze všech dní. (nějak začínám ztrácet smysl celýho Challenge... ale pozdě bycha honiti)
Za svůj život jsem vystřídala spoustu anime lásek. Od Xellose, přes Roye a Itachiho až do Hidana, Deidari či Izayi. Ale moje nevětší anime láska je jenom jedna.
Mukuro Rokudo.

Má láska k němu začala asi na letošním Animefestu. Tehdy jsem tam s ním uviděla peněženku. Nikdy dřív jsem o KHR moc neslyšela, dokonce jsem ani nevěděla, jak se jmenuje a ani, že z KHR je... ale prostě jsem si ji koupila. Zaujalo mě totiž to červené oko. Ten večer jsme se s Lillit začaly na KHR dívat. Popravdě jsem KHR zezačátku považovala za průměrné anime a moc jsem to neprožívala. Ale o pár týdnů pozěji jsem mu dala šanci. A 20. díl. Díl, ve kterém se poprvé objeví Mukuro (pokud tedy nepočítám úplný konec 19. dílu) znám nazpaměť. Okamžitě jsem se do něj zamilovala. Jeho nádherný hlas, vystupování, minulost, vzhled... Od té doby jsem posedlá číslem 69. Mé nejoblíbenější ovoce je ananas. A směju se zásadně kufufufu.
Na zdi mi visí dva plakáty s Mukurem a jeho peněženky si teď hrozně vážím.
A abych vám dokázala, že má nádherný hlas (díky úžasnému člověku jménem Iida Toshinobu), dám vám sem pár jeho písniček:



Tak to by na ukázku myslím stačilo. A teď obrázky. V počítači s ním mám přes 250 obrázků a často je hypnotizuju. (to že si občas povídám s jeho plakátem sem raději psát nebudu).
Tak vám jich sem pár taky dám.



(tenhle obrázek jsem měla dlouho na tapetě *.*)

Chudáček můj Mukuro. To jsem vám vlastně neřekla. Mafie na něm v dětství dělala příšerné pokusy. Proto má vlastně jedno oko takové... proto tak nenávidí mafii. Ale netrápili ho jen jako dítě, on je velkou část anime ve vězení. Ikdyž skoro nic neudělal. A ikdyž o sobě prohlašuje, že není zrovna hodný člověk, spousta lidem zachránil život a zůstal ve vězení, aby jeho "kamarádi" mohli utéct. To je... hrozně smutné.

(Mukuro s černou kočičkou. Dokonalý obrázek. *.*)
A to jsem vám ještě neřekla, jak miluju mlhu. A jak si v matice vyznačuju srdíčkem každou 69. Prostě si myslím, že není člověka, který by Mukura tak miloval, jako já. Takže pokuď se vám teď zalíbil a brousíte si na něj zuby/ruce/srdce/pilu/cokoliv, máte smůlu. Nerada o někom říkám, že je jenom můj, protože rozhodně nejsem majetnická. U Mukura to ale platí. Je jenom můj. A v únoru budeme mít svatbu :33